Školní výlet v pustině @ Chata v údolí blízko Ketkovic

Začalo to tak, že se naplánoval výlet v přírodě bez elektřiny a tekoucí vody. Jediná hygiena měla být řeka hned vedle chaty a pitná voda měla být teoreticky z blízké studny. Problém byl, že se vše nevědělo stoprocentně.

Vyjel jsem v 7.50 27.5.2012 ze Sloupu autobusem, jediná osoba v buse, když jsem nastupoval byla učitelka přestupující z téhož autobusu, který jen měnil trasu a zastavoval ve Sloupu.
Jak jsem se usadil, chvíli jsem čekal a pak přišla i naše třídní učitelka se svým malým psem v zavazadle.
Jelo se chvíli a vystupoval jsem v Blansku. Tam měla učitelka koupit hromadnou jízdenku. Jak jsem vstoupil do hlavní budovy, většina spolužáků už tam seděla a čekala na to, až dorazí ostatní. Tak jsem se přidal a asi 3 minuty poseděl, než jsme se vydali na vlakové nástupiště.
Jeli jsme směrem na Brno, kde jsme měli přestupovat na spoj směrem na Jihlavu. Jak jsme dorazili, stalo se tak. táhla nás malá naftová lokomotiva s dvěma vagóny. Naftová byla proto, že z 6. koleje na Jihlavu po cestě nejsou někde vedeny dráty. Jeli jsme přibližně hodinu a potkali spoustu divně zírajících lidí.
Jakmile jsme dorazili na nádraží Senorad - myslím, jeli jsme místní autobusovou linkou na Ketkovice. Byla to chvilka, asi 10 minut cesty po krásně rovné silnici (to tu nemáme).
Po příjezdu jsme rychle zamířili do obchodu, myslím, že tam byl jediný. Po vtrhnutí do obchodu nás ale zarazilo, kolik toho tam měli. Police skoro prázdné, někde pár Coca Col za 44Kč, vedle nich komínové roury za 120Kč a kolena za 60. "Tyvole, tady to snad vykradli?" honilo se nám hlavou.
Zklamaní jsme šli polní cestou do ketkovického údolí. Po cestě jsme krásně viděli Dukovanské chladící věže. Byly nejmíň 10 kilometrů daleko.
Šli jsme asi tak 5-6km pořád dolů různými zkratkami, až jsme se dostali k řece. Přes ni po mostě a po levém břehu proti toku. Dorazili jsme k brodu přímo naproti chatě.
Museli jsme to přebrodit. Řeka asi 20 metrů široká, brod měl asi 35cm hloubku.
Jakmile jsme se usadili u chaty, muselo se čekat, než dorazí zbytková zavazadla v autě a klíči od chaty. Seděli jsme na takové verandě asi půl hodiny.
Mezitím jsme zjistili, že tam není vůbec žádný signál. Tak divte se, když jsme byli mezi 40 metrovými skálami.
Dorazilo auto. Dobyli jsme se do chaty a přenosili přes řeku zavazadla k chatě.
Mohly se začít stavět stany! To byl snad největší horor výletu. Nám se ale povedlo postavit stan doslova za pár minut. Byly celkově 4 stany i se stanem učitelky. V dalším jsem spal já s dvěma spolužáky, v dalším taky 3 a v posledním, velkém stanu spali nepochopitelně taky 3 lidi, i když je určen až pro 6 osob. Poslední spolužák musel spát v chatě s holkama, protože ho ve stanu nikdo nechtěl kvůli jeho radioaktivním nohám (jsou nebezpečnější, než blízké Dukovany na pokraji exploze).
Než se dostavěly stany, kluci si všimli kánoe u vedlejší chaty. No, samozřejmě ho chytli a dotáhli, že se povozí v řece. Nasedl tam ten radioaktivní spolužák a oni ho natlačili na kraj břehu. Ten břeh byl vysoký asi 40cm. Šťouchli ho tam a co udělá kánoe, když šplouchne? Převrátí se. A to se taky stalo. Samozřejmě to nikdo nečekal, takže spolužák s mobilem a peněženkou v kapse čváchnul do vody. Byla kolem toho spousta sprostých slov a smíchu. No prostě my. :)
Dva spoluáci se rozhodli, že vylezou na tu 40 metrů vysokou skálu a taky to zvládli. Šli 45° terénem plným kamení, písku a křoví. Během pozdního odpoledne začalo pršet, ale pořád bylo teplo, takže, jak přestalo, šli jsme se podívat do vody.
Šli jsme se podívat na krásnou zříceninu hradu přímo nad  chatou. Ze skal u hradu byl úžasný výlet na okolí a Dukovany. Nahoře jsme se dozvěděli, že tam nahoru vylezli ti dva spolužáci po té strmé "cestě".
Večer se udělal oheň a vykládali jsme si vtipy. Moc jich nebylo, ale u ohně bylo dobře.
Šli jsme spát někdy mezi půlnocí a 5. ráno. Každý jinak. Já jsem třeba usnul brzo, protože jsem věděl, co nás čeká druhý den.
Vzbudil jsem se snad první ze všech. Někdy před 6. ráno. Vzbudily mne paprsky slunce na stanu. Vylezl jsem s domněním, že je nějak 9 hodin. Přivítala mě ale úžasná věc. Jako z filmu na mě vykoukla velmi hustá mlha prosvícená sluncem mezi stromy a skálami. Byl to nejneuvěřitelnější pohled za poslední dobu.
Popsal jsem to slovy: "Po vzbuzení +- 6h jsem viděl na stanu sluneční svit. Otevřel jsem a viděl něco, co moje oči snad ještě neviděly! Mlha mezi skálami, ve slunečních paprscích a mezi stromy vytvářely tyto jevy krásnou mozaiku všech ranních barev."
Bylo to snad nejlepší probuzení, co mohlo kdy nastat. :)
Druhý den jsme vstali, najedli se a vyšli směr Mohelno. Cílem naší cesty byla Mohelnská hadcová step kousek od Dukovan a následně obchod, tam jsem si koupil Vextu a Sprite, abych ukojil chutě a žízeň. Nakonec cesty čekal hostinec se smažákem a hranolkami s Kofolou. Bylo to skvělé.
Zamířili jsme zpět k chatě, bylo to několik kilometrů. Výlet byl skoro na celý den.
Do večera jsme toho moc kromě opékání párků nestihli. U ohně jsme si vyprávěli všemožné zajímavosti z výletu a nakonec šli spát. Noc byla velmi rušná.
Vstávali jsme něco kolem osmé ráno. Moc jsem se nevyspal. Začali jsme brzy balit stany. V našem byl velký bordel (nepořádek ;]). Za hodinku bylo vše sbaleno a začali jsme uklízet. Přípravy domů trvaly asi 3 hodiny. Poté jsme vyrazili.
Ši jsme zase těch 6 kilometrů do Ketkovic pořád do kopce. Nakonec jsme živí dorazili na zastávku a busem dojeli až na vlakové nádraží.
Vlakem jsme jeli šťastní z dostatku signálu směrem k Brnu. V Brně jsme strávili asi hodinu, takže jsem hned zamířil k Vaňkovce. Po pořádném jídle a zmrzlině jsme vlezli do vlaku směrem na Blansko.
V Blansku jsem nečekal, měl jsem 10 minut do busu, tak jsem tam došel, už tam stál. Hned jsem naskočil. Po cestě jsem se nudil a pekl horkem.
Ve Sloupu jsem byl někdy o půl 4. odpoledne. Sestra na mě již čekala kvůli zavazadlům. Ty byly již umístěné ve vestibulu školy, takže jsme se tam dobyli a zavazadla vzali. Já jsem si koupil Vextu - svou drogu - a ledovou tříšť a splnými rukami jsme chvátali do koce - domů.
Doma jsme se koukali na fotky a celkem jsme se smáli. Do teď mě z toho bolí nohy a rád na to vzpomínám.

Díky pančelko za vydařený výlet. ;)